Základní škola Heřmanův Městec

Již v 7 hodin ráno byl pro nás před školou připraven autobus. Cesta byla dlouhá, a tak jsme se zastavili ještě na čerpací stanici pro nějaké drobné občerstvení a dále pokračovali  v cestě – směr Terezín. Minuli jsme horu Říp a dorazili na místo určení.

Kolem Národního hřbitova obětí jsme došli ke vstupní bráně do Malé pevnosti a zde si nás převzala paní průvodkyně.  Začala očekávaná prohlídka. Dozvěděli jsme se, že Terezín vznikl za Josefa II. jako vojenský komplex a součástí jeho opevnění byla i Malá pevnost, která sloužila v 19. století jako vojenská věznice a káznice. V době druhé světové války se celý Terezín stal ghettem a Malá pevnost policejní věznicí gestapa, odkud vězni putovali do dalších věznic a koncentračních táborů. Procházeli jsme několika dvory, kde bylo rozhodováno o životech lidí. Ze správního prvního dvora jsme nahlédli do některých  kanceláří spojených s chodem  policejní věznice - do přijímací kanceláře, skladu potravin nebo  evidence  práce vězňů. Na dalších dvorech, kde probíhaly ranní a večerní apely vězňů, jsme si prohlédli  ubytovací  prostory vězněných mužů a žen – hromadné cely, kobky bez vnitřního vybavení, samotky, prádelnu a „koupelnu“. Dozvěděli jsme se, že nejtěžší osud ze všech vězněných tu měli Židé. Poté, co jsme si prohlédli dvory, nás paní průvodkyně provedla  jednou z chodeb v pevnosti, která byla asi 500 metrů dlouhá a dříve skoro neosvětlená. Přes popraviště umístěné v pevnostním příkopu, bránu smrti a kolem bazénu, který pro dozorce a jejich rodiny vybudovali za soustavného týrání vězni, jsme došli  k tzv. Panskému domu, kde bydleli dozorci. Na IV. dvoře,  novější části pevnosti, vybudované až na konci války, jsme si prohlédli ještě další hromadné cely a samotky, kde umíraly další tisíce lidí. Pokračovali jsme již bez paní průvodkyně zhlédnout film o holocaustu a navštívili expozici Muzea ghetta v bývalé škole. Tímto naše prohlídka skončila a vydali jsme se směrem k autobusu, který nás vezl do Lidic.

     Po hodině cesty jsme dorazili k Památníku Lidice. Lidice byly vypáleny 10. června 1942 jako pomsta nacistů za atentát na R. Heydricha. Zhlédli jsme informační film, který nás seznámil s průběhem událostí v Lidicích. V prostorách expozice muzea jsme si prohlédli historické dokumenty, předměty a fotografie. V Lidicích byli muži zastřeleni, ženy odvezeny do koncentračního tábora v Ravensbrücku a děti, které nebyly vybrány k poněmčení, byly otráveny výfukovými plyny ve speciálně upravených autech v nacistickém vyhlazovacím táboře v Chelmnu. Zhlédli jsme tu také dopisy dětí svým příbuzným a rozhovory s těmi, co přežili. Ty na nás velmi zapůsobily.  Po návštěvě muzea jsme se odebrali k Pomníku dětských obětí, který tvoří 82 soch lidických dětí, jež byly odtud odvezeny. Prošli jsme téměř celé pietní území bývalých Lidic včetně místa, kde stával kostel, škola a starý hřbitov. Tady naše celodenní exkurze končila.

     Návštěvy těchto míst nás nutí k zamyšlení, jak mohli „také lidé“ toto všechno udělat. Zabít nevinné děti, ženy a muže, kteří za nic nemohli a provinili se snad jen tím, že žili na špatném místě.  Svou návštěvou jsme tak mohli uctít jejich památku.